Letošní rok byl trochu jiný, hlavně jeho konec. A to proto, že už nám hodně dětí odrostlo a tohle byl jejich poslední rok. Až do posledního dne jsme si to příliš neuvědomovali – jeli jsme si svůj program, velké jsme poměrně vytěžovali a spoustu úkolů nechávali na nich. A potom, poslední den tábora jsme se dozvěděli, že se pro nás ta partička největších miláčků chystá na večerní diskotéce nějaké překvápko. Nooo, byli jsme nervózní a i když před dětmi bychom to nepřiznali, pořád jsme se debatovali o tom, co nám připravili…
A pak!, když jste unavení, vyčerpaní, přemýšlíte, co ještě nemáte zabaleno a pořád hlídáte hodinky, kdy že už konečně nastane ten čas, abyste zahnali dětičky do postelí a mohli se vrhnout na své balení a úklid to přijde. Asi patnáct nejstarších dětí si postaví všechny vedoucí do řady, čelem k pódiu a nakáže jim, aby se chytli za ruce (co si budeme povídat… chytli bychom se, i kdyby nám to děti neřekly, protože jsme byli nervózní a báli jsme se :-D). Na pódium před nás se postaví Domča, jeden z našich nejdéle jezdících miláčků; jeden z těch, co toho s námi zažil opravdu, opravdu hodně! A pronese dojemný, krásný proslov. A vy se držíte za ruce se svými přáteli a říkáte si, že to jsou ty chvíle, pro které celý tábor připravujeme a děláme. Ale to ještě není konec. Po tom upřímném proslovu, který zalil nejedno vedoucovské oko, dostaneme příkaz, abychom se otočili. Za potlesku celého tábora to uděláme. A za námi stojí v řadě „naše velké děti“ a každý drží tričko s naším jménem, názvem tábora a podpisy všech těhle skvělých dětí. K tomu fajnová společná písnička a už se brečí hromadně. Objímáme se a všichni vedoucí si hrdě ta nádherná trička oblékají. Jsme pyšní, že jsme pravděpodobně odvedli celkem slušnou práci a jsme pyšní, že jsme kdy měli na táboře takovéhle děti, protože to není samozřejmost a my si to uvědomujeme. Jsme pyšní, jsme šťatsní, jsme vděční, jsme smutní. Jsme tohle všechno dohromady a nikdy na to nezapomeneme. Děkujeme!
